Žila jsem s duchem III.

11. září 2017 v 11:40 | Lina |  Příběhy

,, Teď už se tomu směju, ale v tu chvíli jsem byla opravdu vystrašená."
,, Když je žena sama doma, nebo s dítětem," usmála se na malého, kterého jsem zrovna kojila, ,, má právo se strachovat, je to úplně přirozené.... A kdy že se stalo?"

,, Včera to byl týden," řekla jsem po krátké odmlce.
,,A od té doby nic?"
,,Nic," zakroutila jsem hlavou. ,,Musím se sama sobě smát, když se tě na to ptám, ale... Strašilo tady i před tím?"
,,Jsi první, která se o tom zmiňuje. Předchozí majitelé se odstěhovali, protože se rozvedli, ne proto, že by tady strašilo. A ještě před tím tady bydlel jeden starší muž, od kterého jsme byt odkoupili. Na strašidla si ale nestěžoval..."
,,Ty máš teda přehled,"usmála jsem se a připadala si najednou trapně.
Když nás ten duch navštívil zase, byl u toho i Tomáš. Seděli jsme u televize a sledovali film na DVD, který nám doporučil známý. Malinký dnes usnul docela brzy, takže jsme měli celý večer pro sebe. Za okny se začalo stmívat a já se přitiskla blíže k Tomášovi, kterému se to líbilo. Neuběhlo ani deset minut a už mě líbal na krku a stahovat ze mě tričko.
,,Nech toho," chichotala jsem se. ,, S takovouhle se na ten film nedokoukáme!"
,,To mi vůbec nevadí!" zafuněl nadrženě a vrhl se na mě.

V tom se televize vypnula, dveře do obýváku se rozletěly dokořán a někdo se škodolibým smíchem vyběhl z pokoje ven, rovnou do předsíně, kde s ohromnou ránou třískly vchodové dveře. Na malý moment jsme byli oba dva přimraženi strachy k sobě. Pak začal Tadeáš brečet a já se rychle rozeběhla k němu, zatímco Tomáš rozsvěcoval všechna světla a kontroloval byt.
,,Dveře jsou celou dobu zamčené," přišel mi oznámit do ložnice. Držela jsem malého v náručí a opět ho uspávala. Trvalo to jen chvíli, než opět usnul.
Zbytek večera jsme proseděli v kuchyni.
,, Veroniko, promiň," řekl tiše a objal mě. ,,Promiň,že jsem ti nevěřil..."
Pak uvařil čaj, nad kterým jsme uvažovali, co budeme dělat.
,,Odstěhujeme se. V první možné chvíli," shodli jsme se.

Jenomže ta vhodná chvíle ne a ne přijít. Léto definitivně skončilo a nastal podzim. Listí na stromech začalo odmítat a příroda se připravovala na příchod zimy. Dny byly náhle kratší a noci studenější a delší. Během nich nejenom mě ze spaní budily mnohokrát podivné zvuky. Někdy to přípomínalo škrábání nehů o dřevo, kroky, ťukání ve zdech, a jednou dokonce i hihňání přímo za zavřenými dveřmi ložnice.
Začala jsem se děsit nastávajích večerů. Děsila jsem se být doma sama. Zašlo to dokonce tak daleko, že když odešel Tomáš do práce, sbalila jsem sebe a malého a odešla k rodičům, nebo ke kamarádkám. A večer, když se Tomáš vracel, vracela jsem se s ním.
Byt jsem teď vnímala jako nebezpečný. Jako nepřítele.
Byla to noc, kdy jsem se co chvíli budila. Za okny svítil měsíc v úplňku a to pro mě znamenalo neklidné spaní. Převalila jsem se zrovna ve chvíli, kdy hrací kolotoč, zavěšený nad Tadeášovou postýlkou začal sám od sebe vyhrávat. Vylekane jsem vyskočila z postele a rozsvítila lampičku. Skutečně, kolotoč hrál i když byl natahovací, a já, ani Tomáš jsme ho téměř nepoužívali.

,,Co to..." vzbudil se Tomáš. V tu stejnou chvíli se ozval znovu ten škodolibý smích, který se ztratil v otevřených dveřích do předsíně. V těch dveřích, které na noc vždy zůstávaly zavřené....!!
Kolotoč přestal hrát a já rychle vzala malého z postýlky. Byla jsem už tak psychicky na dně, že jsem začala nekontrolovatelně plakat. Od toho večera spal malinký s námi v posteli.
,,Poblíž nejsou žádné volné byty," oznámila mi Alice do telefonu. ,,Ptala jsem se všude, ale na nic jsem nepřišla. Museli byste se jedině odstěhovat z města. Víš, zkusit štěstí někde jinde."
,,Jak je to krucinál možné?" Spíš než k Alici jsem mluvila k sobě. Vždyť někde přeci musí být místo. Jsme ve městě a ne někde na vesnici. Z nějakého důvodu jsem si začínala myslet, že za tím určitě stojí ten duch.
Konečný zlom nastal dvacátého listopadu večer. Maličká se vzbudil a křičel, jako by ho na nože brali. Okamžitě jsme vstala a rozsvítila lampičku, jenže v posteli nebyl. S bodnutím u srdce jsem se rychle podívala na zem, jestli náhodou nespadl, ale ani tam nebyl. Pohled mi instiktivně sklouzl k jeho postýlce: ležel v ní a brečel, zatímco se celá postýlka třásla.
,,Tomáši!!!" zakřičela jsem na manžela, který byl rovněž vzhůru, vyskočila jsem z postele a vrhla se k Tadeášovi. Vytáhla jsem ho z ní a když jsem se vracela do postele, v otevřených dveřích do ložnice jsem zahlédla ten obrys vysoké postavy s bledou tváří. Zíral na nás a odporně se usmíval. Hrůzou jsem vyjekla, ale dříve, než se tam Tomáš stačil podívat, dveře se s prásknutím zavřely.

Tu noc jsme už nešli spát. Čekali jsme až do rána, a jen co začalo konečně svítat, sbalili jsme si ty nejdůležitější věci a odešli zpět k mým rodičům. Do konce týdne jsme z toho bytu měli vystěhované veškeré věci a nábytek. Nový pronájem jsme si tentokrát našli přes agenturu, a s tím duchem se už nikdy víc nesetkali.
Od té odby jsem se ještě párkrát potkala s Alicí. Řekla mi, že byt i nadále pronajímají, ale vypadá to, že by se ho ze strachu nejraději zbavili. Noví majitelé se jí prý začali stěžovat na podivné zvuky vycházející ze zdi....
Jak říkám, nikdy jsem na duchy moc nevěřila, ale teď.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama